Bojovník Halíř: v únoru zlomená noha, v červnu osobní rekord!

Bojovník Halíř: v únoru zlomená noha, v červnu osobní rekord!

Baron Pierre de Coubertin, jenž má na svědomí obnovení nejslavnějších her světa, kdysi pravil: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.“ Pavel Halíř, nadějný vícebojař z Hradce Králové, by vám o tom mohl vyprávět. V únoru si na halovém mistrovství České republiky na konci prvního dne ošklivě zlomil nohu a jeho vyhlídky směřující k dalšímu sportování nebyly růžové. Jenže sport je o boji, a ten Pavel zvládá skvěle. Díky tomu se představil na olympiádě dětí a mládeže, a i když jen v jedné disciplíně, i to je pro Pavla obrovský úspěch. Navíc umocněný tím, že si v něm vytvořil osobní rekord!

Jeho cesta ke sportu začala jako u většiny v dětském věku, atletikou to ale neodstartovalo. „Začínal jsem s přespolními běhy a fotbalem. Byl jsem ze všech asi nejrychlejší, tak si rodiče řekli, proč mě nedat na atletiku. Ve škole vedla paní Metelková kroužek a tam to začalo. K atletice jsem se dostal i díky ní,“ přibližuje své sportovní začátky.

Postupem času se začal věnovat především devítiboji, v zimě se soustředí na sedmiboj. Na obě oblíbené disciplíny ale musí na nějaký čas zapomenout. V únoru na halovém mistrovství republiky byl před koncem prvního dne na druhém místě a všechno vypadalo dobře, jenže… „Byl to poslední pokus při skoku vysokém. Rozběh vyšel parádně, byl to jeden z mých nejlepších. Na odrazu se mi ale noha úplně podlomila do strany. Zlomil jsem si holenní kost kousek pod kolenem,“ popisuje smolný okamžik.

Příčina nepříjemného zranění? Závodník Sokola Hradec Králové dodnes neví. „Doteď si neuvědomuju, proč se mi to stalo. Nic mě nebolelo, byl jsem úplně fit. Na republiku jsem jel vyhrát,“ říká. Jenže místo souboje o cenný kov následoval přesun vozem rychlé záchranné služby do Fakultní nemocnice v Motole a nucený klid. „Protože se to zlomilo jakože dobře, kost nebyla nijak posunutá, tak mi to neoperovali, jen zafixovali sádrou,“ vypráví.

„Byly tam myšlenky, že už třeba nebudu moct sportovat. Není to nic příjemného, když se člověku takhle podlomí koleno. Atletiku ale dělám už devět let, mám ji ohromně rád a jen tak s ní nepřestanu,“ říká jasně. „Kdo mi hodně pomáhal a komu bych chtěl nejvíc poděkovat, to je můj trenér Vítek Perun, který se o mě v nemocnici opravdu hodně staral. Patří mu velký dík, stejně jako Karolíně Tomáškové, která docházela skoro každý den k nám domů a pomáhala mi se školou. Hodně se mi věnovala, za to bych jí chtěl také poděkovat,“ vzkazuje svému kouči a kamarádce.

Patnáctiletého závodníka nejvíce baví skok o tyči a překážky, jenže si na létání přes laťku a překážky musí ještě nějaký čas počkat. „Po zranění bych moc rád něco dělal, ale moc nemůžu. Lékař mi povolil kouli, tak aspoň něco. Zpátky na závody jsem se strašně těšil. Zrovna koule je disciplína, která není mou silnou stránkou, a měl bych na ní zapracovat,“ přemýšlí nahlas sympatický mladík.

Že bude koule z Pavlových rukou létat do čím dál větší dálky, snad předznamenal výkon na vrcholu sezóny – na Hrách VII. letní olympiády dětí a mládeže. Blonďatý skromný sportovec poslal železné náčiní do vzdálenosti 11,65 metrů, čímž si vytvořil osobní maximum. „Závody na olympiádě byly parádní, moc se mi líbila atmosféra, která byla dobrá. S výkonem jsem spokojen, je to totiž můj osobní rekord. Za něj jsem moc rád, hlavně po tom zranění. Ještě by to ale mohlo být dál,“ plánuje do budoucna zlepšení svého výkonu.

A co říká atletický bojovník na konání těchto letních her? „Líbí se mi, že tady je mnoho sportů. Jsou to už větší závody a někteří účastníci budou jednou na velký olympiádě. I pro mě je velkou motivací se na ni dostat,“ dodává závěrem nadějný devítibojař z Hradce Králové.

Jan Vavřina
člen programu Mladí novináři při ODM 2015